Dnes vám chci sdílet jeden dopis, který pro mne objevil Martin Kavka z platformy Newslettery, moc děkuji Martine 🙂
Tady je celá citace:
Jo, Hunter S. Thompson byl fakt magor. Ještě než naplno rozjel svou novinářskou a spisovatelskou kariéru, ve které si nebral servítky před nikým a před ničím, požádal ho přítel o radu do života. Hunter mu v dubnu 1958 poslal dopis, kterým se můžete řídit i dneska. A to mu tehdy, prosím pěkně, bylo teprve dvacet.
Tady je:
„Milý Hume,
žádáš o radu; ach, jak velice lidská a velice nebezpečná věc to je. Dávat rady člověku, který se ptá, co má dělat se svým životem, se dost blíží egománii. Domnívat se, že můžu někomu ukázat správný a konečný cíl – ukázat třesoucím se prstem SPRÁVNÝ směr, to je něco, co by na sebe vzal jenom blázen.
Nejsem blázen, ale vážím si tvojí upřímnosti, se kterou mě žádáš o radu. Jen tě prosím, abys při naslouchání tomu, co říkám, pamatoval, že každá rada je jenom výplodem člověka, který ji dává. Co je pro jednoho pravda, může být pro druhého pohroma. Nevidím život tvýma očima, ani ty mýma. Kdybych se pokoušel dát ti konkrétní radu, bylo by to, jako když slepý vede slepého.
„Být, či nebýt, toť otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, nebo se vzepřít moři trápení…“
A to skutečně JE ta otázka: zda se nechat unášet proudem, nebo plavat k cíli. Je to volba, kterou musíme všichni vědomě nebo nevědomě někdy v životě učinit. Tak málo lidí tomu rozumí! Vzpomeň si na jakékoliv rozhodnutí, které jsi kdy udělal a které mělo vliv na tvou budoucnost: možná se mýlím, ale nevím, jak by to mohlo být něco jiného než volba, i když nepřímá – mezi dvěma věcmi, o kterých jsem mluvil: unášením, nebo plaváním.
Ale proč se nenechat unášet, když nemáš žádný cíl? To je jiná otázka. Je nepochybně lepší užívat si sílu proudu, než plavat v nejistotě.
Jak tedy člověk najde cíl? Žádný vzdušný zámek, ale skutečnou a hmatatelnou věc. Jak si může být člověk jistý, že neusiluje o nějaký mýtický ráj, o lákavý cukrkandlový cíl, který má jen málo chuti, ale žádnou podstatu?
Odpověď – a v jistém smyslu i tragédie života – spočívá v tom, že se snažíme pochopit cíl, ne člověka. Stanovíme si cíl, který vyžaduje určité věci: a ty děláme. Přizpůsobujeme se konceptu, který NEMŮŽE platit. Když jsi byl malý, řekněme, že jsi chtěl být hasičem. Jsem si jistý, že dnes už jím být nechceš. Proč? Protože se změnil tvůj pohled na věc. Nezměnil se hasič, ale ty. Každý člověk je souhrnem svých reakcí na zkušenosti. Tím, jak se zkušenosti liší a množí, stáváš se jiným člověkem, a tím se mění i tvoje perspektiva. Tak to jde dál a dál. Každá reakce je procesem učení. Každá významná zkušenost mění tvoji perspektivu.
Není pošetilé, že přizpůsobujeme svůj život požadavkům cíle, který vidíme každý den z jiného úhlu? Jak bychom vůbec mohli doufat, že dosáhneme něčeho jiného než neustálé neurózy?
Odpověď se tedy nesmí vůbec zabývat cíli, nebo aspoň ne hmatatelnými cíli. (…)
Jak jsem řekl, vkládat důvěru v hmatatelné cíle se zdá být přinejlepším nerozumné. Proto se nesnažíme být hasiči, nesnažíme se být bankéři, ani policisty, ani lékaři. SNAŽÍME SE BÝT SAMI SEBOU.
Ale nechápej mě špatně. Nechci tím říct, že nemůžeme BÝT hasiči, bankéři nebo lékaři – jen že musíme cíl přizpůsobit jednotlivci, ne jednotlivce cíli. Každého z nás formuje dědičnost a prostředí a vzniká bytost s určitými schopnostmi a touhami – včetně hluboce zakořeněné potřeby žít SMYSLUPLNĚ. Člověk musí něčím BÝT, musí mít význam.
Vidím to takto: člověk si musí zvolit cestu, která mu umožní, aby jeho SCHOPNOSTI co nejefektivněji uspokojily jeho TUŽBY.
Tím naplňuje svou potřebu (získává identitu tím, že postupuje podle stanoveného vzoru k vytyčenému cíli), vyhýbá se frustraci svého potenciálu (volí si cestu, která neomezuje jeho osobní rozvoj) a vyhýbá se hrůze z toho, že jeho cíl s tím, jak se k němu blíží, vadne nebo ztrácí své kouzlo (místo aby se ohýbal podle požadavků toho, co hledá, ohnul svůj cíl tak, aby se přizpůsobil jeho vlastním schopnostem a tužbám).
Ve stručnosti, nezasvětil svůj život dosažení předem stanoveného cíle, ale zvolil si způsob života, o kterém ví, že ho bude bavit. Cíl je naprosto druhotný: důležité je fungování směrem k cíli. A zdá se téměř směšné tvrdit, že člověk MUSÍ fungovat podle vzoru, který si sám zvolil; neboť nechat jiného člověka, aby určoval tvoje vlastní cíle, znamená vzdát se jednoho z nejvýznamnějších aspektů života – dokonalého aktu vůle, který z nás činí individuality.
Předpokládejme, že si myslíš, že máš na výběr z osmi cest, kterými se můžeš ubírat (všechny jsou samozřejmě předem definované). A předpokládejme, že v žádné z těch osmi nevidíš skutečný smysl. TAK – a v tom je podstata všeho, co jsem řekl – MUSÍŠ NAJÍT DEVÁTOU CESTU.
Přirozeně to není tak snadné, jak to zní. Žil jsi poměrně úzký život, spíše vertikální než horizontální. Není nijak zvlášť těžké pochopit, proč se zřejmě cítíš tak, jak se cítíš. Ale člověk, který otálí se svou VOLBOU, bude nevyhnutelně vystaven volbě, kterou za něj učiní okolnosti.
Pokud se nyní řadíš mezi zklamané, nezbývá ti než přijmout věci tak, jak jsou, nebo se vážně poohlédnout po něčem jiném. Ale pozor na hledání cílů: hledej způsob života. Rozhodni se, jak chceš žít, a pak se podívej, co můžeš udělat pro to, aby ses v rámci tohoto způsobu života uživil. Jenže ty říkáš: „Nevím, kde mám hledat; nevím, co mám hledat.“
A v tom je jádro pudla. Stojí za to vzdát se toho, co mám, a hledat něco lepšího? Nevím – stojí? Kdo jiný než ty může takové rozhodnutí učinit? Ale už tím, že se ROZHODNEŠ HLEDAT, urazíš dlouhou cestu k rozhodnutí.
Jestli to teď neutnu, bude z toho kniha. Doufám, že to není tak matoucí, jak to na první pohled vypadá. Měj samozřejmě na paměti, že to je MŮJ POHLED na věc. Náhodou si myslím, že je docela obecně použitelný, ale ty možná ne. Každý z nás si musí vytvořit své vlastní krédo – tohle je to moje.
Pokud se ti zdá, že některá jeho část nedává smysl, rozhodně mi to řekni. Nesnažím se tě poslat „na cestu“ hledání Valhaly, jenom upozorňuju na to, že není nutné přijímat volby, které ti život předkládá tak, jak je znáš. Jde o víc – nikdo NEMUSÍ dělat do konce života, co nechce. Ale na druhou stranu, pokud to nakonec uděláš, rozhodně se přesvědč, že jsi to MUSEL udělat. Budeš mít hodně společníků.
A to je vše. Budu tu, dokud se znovu neozveš,
tvůj přítel,
Hunter
